„Musí v tom být něco primitivního – uspokojení těch
nejpradávnějších tužeb ukrytých v mých genech. Mí předkové strávili v korunách
stromů několik set tisíc let. Proto mi pohodlná rozsocha starého jilmu připadá
taková domácká. Pocit patřičnosti. Sounáležitosti. A obydlí v korunách stromů.
I na těch je něco řádného…“ (Robert Fulghum, Už hořela, když jsem si do
ní lehal. Praha: Argo, 2011).
Hnízdo vzniklo z touhy stavět a experimentovat. Stavět jen pro radost – naši i lidí v okolí. Experimentovat s materiálem a neobvyklými podmínkami. Samotná stavba probíhala jako workshop, kterého se zúčastnili studenti i absolventi z FUA TUL, FA VUT, FA ČVUT a UMPRUM. Cílem bylo zhotovit objekt ve stromě – úkryt pro děti i dospělé – hnízdo. Podmínky byly jen dvě: 1/ použít jen jeden přírodní materiál bez spojovacích prvků (tedy „totálně“ ekologická stavba); 2/ uchycení takovým způsobem, aby nedošlo k poškození stromu.
Hnízdo vzniklo z touhy stavět a experimentovat. Stavět jen pro radost – naši i lidí v okolí. Experimentovat s materiálem a neobvyklými podmínkami. Samotná stavba probíhala jako workshop, kterého se zúčastnili studenti i absolventi z FUA TUL, FA VUT, FA ČVUT a UMPRUM. Cílem bylo zhotovit objekt ve stromě – úkryt pro děti i dospělé – hnízdo. Podmínky byly jen dvě: 1/ použít jen jeden přírodní materiál bez spojovacích prvků (tedy „totálně“ ekologická stavba); 2/ uchycení takovým způsobem, aby nedošlo k poškození stromu.
Milá hříčka, řeknete si. Ale neklube se ve |hnízdě| alternativa, jak se alespoň u některých staveb vymanit z odosobnělé dokonalosti? Je nemyslitelné, aby jedna z větví architektonického směřování připustila tvůrčí účast třeba ne úplně šikovného, ale na výsledku hluboce zaangažovaného stavitele – budoucího uživatele díla?
Neexistuje – vedle obecné kritiky kvality architektonických děl |zvenčí| – také hodnocení vnitřní,100% subjektivní, kde hrají role intimní nezobecnitelné emoce. Krása nedokonalosti, křivě položené cihly…protože mýma rukama položené cihly…
O hnízdě bychom měli velmi velmi přemýšlet…