Objekt
budoucího Památníku ticha stojí v těsné blízkosti staré silnice, kterou
pražští židé ve 40. letech minulého století nuceně odcházeli na svou cestu do
nenávratna. Památník se v našem návrhu odkazuje na okamžik netečného
ticha, které se v Praze v době odsunu židů rozhostilo. Toto ticho strachu,
netečnosti a lhostejnosti se zde zpřítomňuje v „kamenné“ znehybnění. Stavba tu
stojí a mlčí. Prostředky komunikace domu, kterými jsou otvory jako okna a dveře
jsou zaslepené. Komunikace neprobíhá dovnitř ani ven. Přede dveřmi hlavního
vstupu, které mohou být symbolickým způsobem vnímány jako ústa domu, je
vztyčená stéla, která je překrývá, jako ruka položená před ústa, aby
nepromluvila. Ale střechou stávajícího domu prorůstá nová naděje. Na obvodových
zdech nádraží, které byly svědkem minulých událostí, vytváříme novou nástavbu.
Nastavěné patro přestává být mlčícím, ale otevírá se směrem vzhůru. Symbolické
prolomení netečného ticha je hlavním tématem hmoty nástavby.
