Asi každý z nás již navštívil řadu expozic v nejrůznějších
prostorech a kontextech. Bez ohledu na výpravnost či celkový záměr však většina
z nich měla společného jmenovatele – prosklenou vitrínu. Vitrína je nezbytná,
chrání prezentovaný objekt před poškozením. Zároveň se však stává bariérou,
sarkofágem, který předmět vytrhává z jeho jedinečné existence, každodenní
samozřejmosti, s jakou byl užíván či doprovázel konkrétní lidské bytí.
Neumožňuje již pokračovat ve skutečně existenci objektů, ale konzervuje jakýsi
jejich stav, ve kterém se aktuálně nacházejí. Není zde již lineární plynutí
času a neustálá proměna – charakteristická známka života, stvořeného i člověkem
vytvořeného. Skleněná krabice sice prezentovaný předmět přináší do našich
životů, ten sám je však již mrtvý. Mrtvolkou ve skleněné rakvi. Podobně jako v
příběhu o Sněhurce: nejkrásnější stvoření odpočívá ve skleněné rakvi a kolem
posmrkává sedm trpaslíků a všelijaká lesní havěť. Možný předobraz našich
návštěv muzejních sbírek, kdy se směsicí obdivu a nostalgie hledíme na předměty
každodenní potřeby, pohřbené ve skleněném hřbitově.
Trpaslíci i zvířátka měli každodenní aktivní žitou zkušenost s osobou Sněhurky, vnímali její existenci, kontakt, rozuměli jejím projevům i gestům. To vše jim symbolizovala postava uložena v rakvi. My se však v současnosti nacházíme ve stavu, kdy řadu vystavovaných předmětů již přímo neznáme, nemáme s nimi fyzickou zkušenost, nevykonávali jsme s jejich pomocí žádnou činnost. Hledíme do skleněné vitríny a na základě popisku a vlastní utvořené zkušenosti si představujeme, jak byl daný předmět používán. Jsme toho schopni, protože stále ještě sebou neseme jakousi zkušenost konkrétní činnosti či fyzického kontaktu. Exponáty si tedy dokážeme zprostředkovaně na základě úvahy a neúplné, výhradně vizuální informace, přestavit v jejich přirozeném prostředí či při konkrétním úkonu. Generace našich děti má však již většinu reálných zkušeností nahrazenou zprostředkovanou zkušeností světa digitálních médií. Osobně prožitá zkušenost je vytěsněna zkušenosti zprostředkovanou. Může se tedy zanedlouho stát, že pouhé zírání do vitríny již nevyvolá v pozorovateli žádnou odezvu a prezentovaný předmět se stane definitivně cizím.
Trpaslíci i zvířátka měli každodenní aktivní žitou zkušenost s osobou Sněhurky, vnímali její existenci, kontakt, rozuměli jejím projevům i gestům. To vše jim symbolizovala postava uložena v rakvi. My se však v současnosti nacházíme ve stavu, kdy řadu vystavovaných předmětů již přímo neznáme, nemáme s nimi fyzickou zkušenost, nevykonávali jsme s jejich pomocí žádnou činnost. Hledíme do skleněné vitríny a na základě popisku a vlastní utvořené zkušenosti si představujeme, jak byl daný předmět používán. Jsme toho schopni, protože stále ještě sebou neseme jakousi zkušenost konkrétní činnosti či fyzického kontaktu. Exponáty si tedy dokážeme zprostředkovaně na základě úvahy a neúplné, výhradně vizuální informace, přestavit v jejich přirozeném prostředí či při konkrétním úkonu. Generace našich děti má však již většinu reálných zkušeností nahrazenou zprostředkovanou zkušeností světa digitálních médií. Osobně prožitá zkušenost je vytěsněna zkušenosti zprostředkovanou. Může se tedy zanedlouho stát, že pouhé zírání do vitríny již nevyvolá v pozorovateli žádnou odezvu a prezentovaný předmět se stane definitivně cizím.
