Budova z osmdesátých let 20. století z doby „normalizace“
sloužila jako telefonní ústředna. Její původní architektura nesla brutalistní
rysy s jistou sochařskou kvalitou. Stavba v těsné blízkosti městského
centra však působila periferním dojmem. Vyznačovala se uzavřeným parterem,
nekontextuálností, ztrátou městského měřítka a nedefinovanými veřejnými
prostory.
